Diagnóza
Milí čtenáři, vítám vás u dalšího
článku. Tentokrát se budeme bavit o diagnózách a diagnostickém procesu tak, jak
probíhá v současné době. Jak se diagnostikují duševní problémy? Je
diagnóza vůbec důležitá? Jak se navzájem liší diagnostická kritéria v jednotlivých
státech? Jaké manuály pro určování duševních chorob vůbec máme?
Začněme tedy od začátku. Jak už
jsem zmínila v minulém článku, neexistuje žádný krevní či genetický test,
který by nám řekl, jakou poruchou vlastně disponujeme. Proto se jako jediné
možnosti pro získání diagnózy nabízí pozorování symptomů, rozebírání problémů s psychology
či psychiatry, vyplňování testů… Tato situace je poměrně nešťastná, neboť
existuje značně vysoká šance, že nám bude na první pokus, a možná i na dalších
5 pokusů, udělena špatná diagnóza.
Přesto všechno silně věřím, že ona
diagnostika nese nesmírně důležitou roly. Přitom vlastně ani tolik nesejde na
tom, zda je jedná o sebe-diagnózu nebo o diagnózu klinickou. Proč si to myslím?
Stavím na faktu, že všichni potřebujeme někam patřit a diagnóza, ať už je
jakákoli, nám umožňuje zapadnout mezi určitou skupinu lidí, kteří se potýkají
se stejnou nemocí nebo poruchou. Pokud jsme diagnostikováni kupříkladu s ADHD,
autismem nebo snad bipolární poruchou, můžeme si být náhle jisti, že ve svém
prožívání rozhodně nejsme sami a že světem vlastně potuluje spousta lidí se
stejnou odchylkou, lidí kteří narážejí na stejné, nebo minimálně podobné,
překážky, jako my. Ba co víc, diagnóza nám může dodat pocit, že nejsme špatní
nebo divní, ale zkrátka a dobře jiní, neurodiverzní. Toto si uvědomíme, zvláště
když se hlouběji seznámíme s paradigmatem neurodiverzity.
Když jsem byla 2. listopadu 2016 diagnostikována s autismem, neskutečně se mi ulevilo. Konečně jsem přestala donekonečna přemýšlet
o tom, zda jsem či nejsem autista, protože…Měla jsem zkrátka papír. Samozřejmě
existuje spousta lidí, kteří nechtějí ani nepotřebují žádný druh diagnózy a to
je v naprostém pořádku. Vše má své klady i zápory. Dovedu si představit
množství důvodů, proč se do diagnostikování, zvláště pak oficielního, mnozí
lidé zrovna nehrnou. Tito se mohou bát reakce svého okolí, toho, jak jejich diagnózu
přijmou v práci…Někoho může děsit už jen proces diagnózy samotný. Pro mě
byl právě onen proces velmi nepříjemný, ale úleva, která s obdrženou diagnózou
nastala, za to rozhodně stála. Nicméně, pokud jste přesvědčeni o tom, že by
stres a problémy s diagnózou spojené převyšovaly následnou úlevu a dobrý
pocit, pak nenechte nikoho, aby vás do diagnostiky tlačil!
Někteří lidé zkrátka chtějí
diagnózu, jiní ne. A tak je to správné. Přesto se však chystám zmínit ještě několik
pozitiv, které může diagnostika duševní poruchy přinést. Například potkám
člověka, který mi řekne, že nevypadám jako autista. Můžu tedy jít a ukázat mu
svůj papír s doktorským razítkem. Pak takovým, jako je on, dojdou slova.
Lidé kolem nám lépe rozumějí a více nás akceptují, když ví, že disponujeme
určitou duševní nemocí, poruchou či odchylkou. Vezměme si případ dítěte s ADHD.
Pokud bude diagnostikováno, počet lidí, kteří jej budou považovat za
rozmazleného spratka, se značně zredukuje. Je docela smutné, že my, jako
společnost, dáváme větší váhu jakémusi papíru než osobnímu subjektivnímu prožívání
daného člověka… Každopádně, dokud se na tomto faktu něco významného nezmění,
bude hrát diagnóza, zvláště pak ta profesionální, stále významnou roly.
Celá situace se ještě komplikuje,
uvědomíme-li si, že se duševní nemoci neurčují pouze podle jednoho manuálu,
nýbrž podle dvou. Prvním z nich je DSM (Diagnostic and Statistical
Manual for Mental Diseases), druhým pak ICD ( International Statistical
Classification of Diseases and Related Health Problems). DSM vytváří Americká
psychiatrická asociace a je oficielně užíváno v USA. Zde, v Evropě,
se naopak držíme manuálu ICD 10, kdy ona desítka značí, že se jedná o 10 revizi.
Osobně si myslím, že DSM, které
je aktuálně od roku 2013 v páté revizi, poskytuje lepší informace, co se duševních
poruch týče. Na tomto webu se chystám publikovat krátké stručné články s jednoduchými
popisy nejrůznějších odchylek, nemocí a variací. DSM mi potom bude jakousi
příručkou, jíž se budu držet. Někdy zmíním, jaký je rozdíl v diagnostických
kritériích mezi ICD a DSM, pokud bude tak velký, že ho vyhodnotím jako vhodný
za zmínku.
Už teď se můžete těšit na moje
články o duševních problémech!
Máte nějaké otázky? Chtěli byste
s námi sdílet vlastní zážitky a zkušenosti? Neváhejte a napište nám do
komentářů! Jsme tu opět jen a jen pro vás!
💜💜😊jsi skvělá
OdpovědětVymazatTy taky, Sice tě neznám, ale i tak vím, že jsi úžasná lidská bytost,´protože všichni lidé mají zkrátka tu "úžasnost" v sobě.
VymazatMoc ti děkuju za konetář.:-) Velmi si ho vážím.