Náš blog

Pár slov na úvod

Zdravíme vás všechny na našem blogu. Rozhodly jsme se psát o duševních poruchách a vůbec o všem s tímto tématem spojeným. Důvodů k tomu ...

20. února 2018

Den na psychiatrii - Druhý den aneb Noční můra teprve začíná...

Ležela jsem v posteli. Ležela jsem v posteli a vnímala všechno kolem mě.

Zvláštní, slabounce nakyslý pach věcí okolo,
rovnou tvrdou postel - tvrdší než na jakou jsem byla zvyklá,
tmu všude okolo mne, kromě malého okénka ve dveřích, které vedlo na chodbu,
vyschlá ústa,
oddychování z vedlejší postele a svůj vlastní dech a tlukot srdce.

Přimkla jsem se víc ke svému plyšovému medvídkovi, který, jako jediný v mém okolí, mi připomínal domov.

Myšlenky mi vířily. Jedna za druhou, furt dokola nepřestávají,nemůžu mysletale furt myslím tak rychle že nestíhám všechno vnímat a zkoumat!

Rychle jsem se posadila. Už jsem to nemohla snést. Musela jsem něco dělat nebo se hrozilo, že se zblázním.

Vstala jsem a co nejtišeji jsem vyšla na chodbu. Tam seděla dívka, která si četla knížku na pohovce - měla rozsvícené světlo. Podivila jsem se, jak je možné, že si má dovoleno číst. Za normálních okolností bych se k ní přidala. Ovšem na sbližování jsem opravdu náladu neměla. Podívaly jsme se na sebe a já se otočila a vydala jsem se směrem k záchodům. Ona se mezitím znovu ponořila do knížky.

Otevřela jsem dveře a vešla do kabinky. Už předtím jsem si všimla, že tam nemají zámky. Chvíli jsem tam jen tak seděla a nechávala se zaplavovat bezmocí a zoufalstvím. Bylo mi z toho zle... 'Chci jít domů!' řvala má mysl. Řvalo mé tělo. Byla jsem k smrti unavená, ale nemohla jsem spát. Bylo mi smutno, ale s tím se taky nedalo nic dělat. Bylo mi naprosto mizerně. Chtělo se mi skákat do vzduchu, házet rukama a křičet z toho jak jsem byla na nervy, ale zároveň jsem byla úplně bez energie. Myšlenky mi létaly sem a tam, ale na nic pořádného jsem nemyslela...


Vrátila jsem se do postele. Co jiného jsem mohla dělat? Lehla jsem si a ležela jsem tak až do svítání.



Bylo ráno. Vstávalo se a dívka co se mnou sdílela pokoj si začala stlát postel. Já byla k smrti unavená, tak jsem se jen zachumlala do peřin a dělala jsem, že ještě spím. Za chvíli sestry volaly ke snídani. Dívka odešla a já jsem čekala. Čekala jsem, jestli se po mne někdo bude shánět. Jestli někomu bude záležet na tom, jestli sním snídani nebo umřu hlady. A když po pěti minutách nikdo nepřicházel, rozbrečela jsem se. Brečela jsem do polštáře a brečela jsem dokud mě síla neopustila. Pak jsem jen bezduše ležela a koukala do blba, zatímco jsem doufala, že brzo umřu.

A po chvíli mě takhle našla sestřička. Řekla mi, že musím jít na snídani a že po ní si můžu dál ležet. Tak jsem vstala, oblékla jsem se a jako takový zombie jsem šla na snídani.

Nezaujatě jsem poslouchala okolní konverzaci a jedla pouze suchý rohlík. Na nic víc jsem neměla chuť.

Sestry nám pak rozdaly léky a my jsme dostali (k mému nadšení) telefony a sluchátka, takže jsme si mohli dělat co jsme chtěli! Ihned jsem zavolala rodičům a zeptala se, kdy přijedou. Slíbili, že brzy a já si řekla o další věci, které bych chtěla dovést. Nejdůležitější věc pro mě tam byly hodinky. Ano, hodinky. Z domu jsem byla zvyklá neustále kontrolovat čas na mobilu, ale jelikož nám tady mobil zabavovali, hodinky pro mne byly nutností, abych alespoň měla nějaký ten pojem o čase.

Zbytek dne uběhl tak nějak v mlze. Popovídala jsem si znovu s doktorkou a seděla jsem nějakou dobu s rodiči. Bylo mi mizerně a nevěděla jsem moc, co mám dělat, aby to přešlo.
A tak skončil můj další den na psychině.


Díky, že jste to se mnou vydrželi až do konce :). Je to docela síla pro mě, připomínat si všechny ty odporné myšlenky co se mi honily hlavou a ty hnusné pocity, které mi ležely na bedrech.
Ale přijde mi důležité Vám sdělit, jaké to tam je. Jak to tam chodí, jaký je program, atd. Nezapomínejte, že tenhle den byl sobota. V týdnu se toho tam děje více.

Pokud máte jakékoliv připomínky, dotazy, či vlastní poznatky, které byste chtěli přidat, nezapomeňte se ozvat v komentářích. Mějte se krásně a nezapomínejte, že tu jsme pro Vás!

17. února 2018

Můj comeback

Zdravím všechny po mé dlouuuuhé nepřítomnosti (ať už jste si jí všimli nebo ne 😁).
Rozhodla jsem se, že se nějaký čas budu věnovat pouze mé maličkosti, abych se dala trochu do kupy. Takže jsem posledního půlroku dělala hromadu různých věcí - pracovala do školy víc než obvykle (na mých známkách se to vůbec neprojevilo ;-;), řekla jsem si, že budu aktivně vyhledávat vztah (jsem furt forever meloun), zařídila jsem si brigádu (kterou jsem následně zrušila), a stala jsem se více sociálně aktivní (chvíli jsem byla až závislák na facebooku).

Takže jak vidíte, udělala jsem spoustu změn ve svém životě, pro to, abych žila šťastnější život.
A i přesto že jsem zoufale selhala ve veškerém svém snažení... se cítím být šťastnější (občas...😜).
A tak, po dlouhé době jsem zase zpět a ráda bych opět pokračovala ve psaní článků.

Nečekejte teda nic pravidelného (to není má silná stránka), ale určitě něco napíšu. Snad. Už. Brzy.

Tak prozatím au revoire!

15. února 2018

Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 1. díl: Příjem

Je středa, středa 14. února 2018. Na psychiatrii jsem byla hospitalizována již dvakrát a teď je tomu po třetí. Sedím na pokoji, koukám do počítače, mám potřebu psát.

Jsem nadšená, ať to zní sebedivněji, opravdu mnou otřásají vlny nadšení. Nikdy bych nevěřila, že může být psychiatrická nemocnice tak skvělá, personál tak milý, doktoři tak lidští. Nacházím se na 2. oddělení, tedy na oddělení zaměřeném na poruchy nálad, v Národním ústavu duševního zdraví, zkráceně jen v NUDZ. Nejedná se o klasickou nemocnici, v této budově vévodící obci Klecany kousíček za Prahou se snoubí výzkumné centrum s lůžkovými odděleními pro nemocné lidi. Výzkum zaměřený na všemožné oblasti psychiatrie zde pak reálně probíhá a mnozí pacienti se do něho zapojují. Já bohužel ve výzkumném programu figurovat nemůžu, ač bych docela ráda, nesplňuji totiž požadavky.

Byla jsem přijata pro smíšenou epizodu bipolární poruchy, nemoc charakterizovanou enormními výkyvy nálad od deprese až po takzvanou mánii, stav, kdy je člověk v až příliš dobré náladě, popřípadě se cítí podrážděný a naštvaný, má spoustu energie, vysoké sebevědomí, téměř nepotřebuje spát… A co že je to smíšená epizoda? Jde zkrátka o depresi a mánii dohromady, jedno se míchá s druhým. Pacient pak zažívá symptomy těchto 2 protipólů buď zároveň, nebo ve velice krátkých časových intervalech za sebou. V jeden moment si může připadat jako nejúžasnější člověk na světě, jen aby se o pár hodin později nenáviděl, může sršet radostí, aby na něj následně dolehla deprese v plné síle.

Smíšené epizody subjektivně hodnotím jako ty vůbec nejhorší. Přecházím z mánie do deprese a zase zpátky, jindy si připadám depresivní i manická zároveň. Každý pád dolů přitom nesmírně bolí. Někdy jsem podrážděná, jindy nadšená a plná radosti, na to je mi zle, cítím příšernou bolest, jakoby mi na hrudi ležel balvan a já mohla sotva dýchat… V těch chvílích chci se vším skončit, chci přestat existovat, zemřít…

Teď jsem však tady, v nemocnici, v nejlepší nemocnici, v jaké jsem kdy byla. S dětským psychiatrickým oddělením v brněnských Bohunicích a v pražském Motole, kde mě hospitalizovali dříve, snad nemohu ani srovnávat. Tady ve mně vidí člověka. Chovají se ke mně, jako k člověku, jako k člověku se všemi právy, které mu ze samé přirozenosti náleží. Nejsem zde jen pacient, jenom práce, jenom nějaký blázen, na kterém stejně nezáleží.

Dnes jsem si prošla příjmem. Sestry se na mě hezky smály, mile se mnou mluvily, zeptaly se na vše potřebné, ať už se jednalo o informace ohledně nálady nebo fyzického zdraví. Následně jsem si promluvila s doktorem. Minimálně hodinu a půl jsem mu vyprávěla o svých potížích, s nohami na židli, jako bych byla doma a jeho znala odjakživa. Občas se zasmál, utrousil nějaký vtip. Vyslechl mě do posledního slova, řekla jsem mu všechno, jak se moje nemoc vyvíjela, kdy začala, jak se postupně zhoršovala, jaké příznaky mě nejvíce trápí. Řeč přišla i na sebevražedné tendence. Víte, řekla jsem, že jimi trpím, že s nimi musím každý den bojovat a poprvé v životě jsem měla pocit, že mi někdo uvěřil. Ano, jsem si jistá, že mně ten doktor věří. Doteď mi nikdy nepřišlo, že by mě někdo bral tak úplně vážně, ale on mě doopravdy nepodezíral z žádného přikrášlování, lži, prostě pojal moje slova tak, jak dolehla k jeho uším.

Nevím, jak dlouho v nemocnici zůstanu, zda mi zde dají nové léky, které mi pomůžou od mé choroby… I kdyby mi však medikace nezabrala, přesto si mohu být jista, že mi zde pomoci doopravdy chtějí. Ne, že by to zcela stačilo, ale jednoho to přeci jen pohladí po duši.

Každý týden vám, milí čtenáři, napíšu, co se za uplynulé dny událo, jak se cítím, co všechno zde dělám. Budu s vámi sdílet svoje radosti i starosti. Přitom doufám, že přesvědčím sama sebe, stejně tak jako mnohé z vás, že každá psychiatrie nemusí být noční můrou nebo nepříjemným zážitkem, že se přeci jen někde v této zemi chovají k psychiatrickým pacientům vlídně a s respektem. Zůstaňte se mnou!

Národní ústav duševního zdraví Klecany

12. února 2018

Když kreslím, jako bych procházela bojištěm

Jako dítě jsem kreslívala, tužkou, někdy pastelkami. Čas od času jsem se pak pustila do malby za pomoci barev a štětce. Lidé, kteří moje obrázky viděli, mi stále opakovali, jak jsem talentovaná, jaký mám dar. Nikdy jsem jim příliš nevěřila. Vlastně do teď příliš nevěřím. Díky svému vyhrocenému perfekcionismu jsem na svých dílech nikdy nepřestávala nacházet chyby, malé i větší, obvykle bezvýznamné, v mých očích však fatální.

Ve 13 letech jsem s výtvarným uměním začala pomalu přestávat. Dostala jsem totiž OCD, obsedantně kompulzivní poruchu, duševní onemocnění, jež zcela pohřbilo moji radost z kresby. Co že je to vlastně za nemoc? Lidé, kteří jí trpí, bojují s jistým konkrétním, mnohdy iracionálním strachem a vtíravými myšlenkami, jež bývají obvykle doprovázeny činy. Jeden se například obává, že jeho dům vykradou zloději, neujistí-li se, že zamkl venkovní vrata. Nutkavé myšlenky mu pak šeptají do ucha: „Podívej se, zda je opravdu zamčeno. Už jsi to provedl? Tak se koukni znovu. Co když to neuděláš a pak přijdou lupiči?…“ Člověk nakonec vnitřnímu tlaku podlehne a znovu zkontroluje dveře, jednou, dvakrát, někdy dvacetkrát, někdy stokrát… Strach a obsesivní představy jím cloumají, jak se jim zachce, podobně jako si silný vítr pohrává se stébly trávy.

Nejsem jeden z těch, kteří by ověřovali, zda zamkli braku. Místo toho mě stíhá obava, že bych snad mohla pokazit obrázek, na kterém pracuji, že není dost dobrý, že moje tahy tužkou nejsou dostatečně přesné, kvalitní, povedené. Stále se k nim vracím, donekonečna je opravuji, gumuji, předělávám… Přitom se děsím každé další čáry, obávám se, že se mi nepodaří. Z kreslení se tak stává bojové pole, místo radosti zažívám strach.

Doba, za kterou jsem byla schopna dokončit obrázek, s propuknutím poruchy postupně rostla. Nejdříve jsem kreslila dny, pak týdny, měsíce, nakonec třeba rok. Prohrávala jsem, na celé čáře. Nakonec jsem se s výtvarným uměním nadobro rozloučila.

Alespoň jsem si myslela, že se loučím navždy. V posledních dnech jsem však dostala chuť znovu bojovat. Vzpomněla jsem si na ty časy, kdy jsem kreslila ráda a zatoužila jsem znovu uchopit tužku a papír. Dříve jsem se při kreslení obvykle držela předlohy, potom jsem si však vyčítala, že se mi ji nepovedlo přesně zkopírovat. A zcela přesně… buďme upřímní… to nejde nikdy. Proto jsem se rozhodla na své OCD i perfekcionismus ušít fintu. Dala jsem se do kreslení bez předloh!

Nejprve mě napadlo zachytit na papír svoje emoce. Víte, je osvobozující dostat je ze sebe ven, a obraz je někdy vystihne lépe než slova. Proto jsem nakreslila 2 démony, jakožto metaforické znázornění bipolární poruchy, kterou trpím, a hotové dílo následně publikovala zde na blogu.

Do druhého obrázku jsem se pustila vzápětí. Během týdne se mi ho podařilo dokončit. Jedná se o dva skákající delfíny v moři, o spojení abstrakce a konkrétna. Uvidíte sami… Obrázek přikládám k tomuto článku. Domnívám se, že jsem za svůj život vytvořila i mnohem lepší díla, přesto bych se však, myslím, měla ocenit. I přes strach, který mou práci na něm doprovázel, přes momenty, kdy jsem chtěla s kreslením nadobro seknout a nechat práci hotovou jen zpola, jsem výkres přece jen dotáhla do zdárného konce. Navíc, k výtvarné činnosti se vracím po letech, musím si na tužku v ruce znovu zvyknout.  

A víte, uvědomila jsem si jednu věc. Neexistuje žádné lepší nebo horší dílo, pouze dílo, které se líbí většímu či menšímu počtu lidí. Vlastně nechápu, proč mi to nedošlo dřív. Mohu být se svým obrázkem nespokojena, ale mé mamince, babičce i dědovi se líbí. Už proto má tedy jistou hodnotu. A i kdyby se nelíbil jedinému člověku, pořád v sobě ponese tu možnost, že by se snad někdy někomu zalíbit mohl.

Ne, že by mě tohle uvědomění si, náhle, jako lusknutím prstu, zbavilo mého perfekcionismu nebo OCD, přesto však přináší jistou úlevu. Maličké povzbuzení. Malé, ale nesmírně důležité.

Rozumějte, chci kreslit dál! Chci to zkoušet! Chci se stát opět kreslířkou. Musím si proto nutně udržet svoje odhodlání. A k tomu je malé povzbuzení potřeba. :)

Delfíni ve vlnách

8. února 2018

BONUS - Otestujte své smyslové vnímání!

Milí čtenáři, série článků zaměřených na poruchy zpracování smyslových vjemů je u konce. Tedy, skoro u konce. Zbývá už jen třešnička na dortu, bonus, který vám přináším právě teď.

Vytvořila jsem něco jako kvíz či dotazníček. Můžete si jej otevřít, vytiskou nebo stáhnou do počítače a následně v klidu vypracovat. S jeho pomocí se možná dozvíte, jakými typy naší senzorické poruchy disponujete. Podrobné instrukce k vyplňování tvoří součást kvízu.

Testík sem vkládám ve dvou verzích, ve Wordu, to pro případ, že byste rádi dopisovali přímo do něj, na vašem počítači, a v PDF. Vyberte si formu, která je vám milejší.

Ještě mi zbývá poznámka na závěr. Dotazník je psán v první osobě, dotazuje se na stav vyplňujícího. V každém případě ho však můžete vyplnit i za někoho jiného, za vám blízkého člověka, vaše dítě… Pouze si představte, jako by se mluvilo o něm.



Co na dotazníček říkáte? Byl pro vás užitečný? Jaké senzorické poruchy vám podle něj vyšly? Napište nám do komentářů. Jsme tu pro vás!