Barva uvnitř

Milý čtenáři, po dlouhé prodlevě vás opět vítám na našem blogu. Od začátku letních prázdnin, tedy po dobu asi 3 měsíců, jsem nepřispěla jediným článkem, za což se velice omlouvám. Svou neaktivitu bych měla nejspíš zdůvodnit, problém však spočívá v tom, že sama přesně nevím, proč jsem přestala psát. Zkrátka jsem… nemohla. Nedokázala jsem se přinutit k vytvoření jediného příspěvku, přestože jsem si mnohokrát řekla, že přece musím vydávat další články, že musím tento blog udržet v provozu… Psaní jsem však nakonec vždy odložila na později, na zítřek, pak opět na zítřek, na příští týden… Nakonec byla doba od vydání mého posledního příspěvku tak dlouhá, že jsem již neviděla žádný smysl v udržování blogu, stal se již stejně de facto neaktivním, mrtvým. Mezitím ubíhaly letní prázdniny. Čas jsem trávila doma, převážně před obrazovkou počítače nebo skrčená u mobilu. Místy jsem se taktéž učila na testy, které mě čekaly v září. Chodím totiž na gymnázium, loni jsem studovala třetí ročník.

Existují dvě strany jedné mince. A tenhle případ není žádnou výjimkou. Rozhodně tu nechci tvrdit, že to co Monča napsala není pravda, protože to pravda je (i já jsem toho byla svědkem) a dost jsem se zhrozila, když jsem viděla jak s Mončou zacházejí. Ovšem já osobně mám (překvapivě) mnohem pozitivnější zážitky. Čím to je? To rozebereme na konci téhle celé "série". Teď už ale, bez delších prodlev se dám do vyprávění. Byl pátek. Den, kdy jsem plánovala spáchat sebevraždu. Celý týden jsem byla mimo, a jen jsem čekala na ten pátek. A teď přišel. A s ním přišla i moje poslední naděje na záchranu. Ten den jsem byla objednaná k psychiatričce. Brala jsem to jako poslední šanci... Poslední příležitost, kterou jsem byla ochotná ostatním dát na moji záchranu. Přišla jsem tam, byla jsem děsně nervózní. Situaci moc nepomáhalo, že tam se mnou byla moje máma, která celou dobu se mnou mluvila o tom, jak je ta návštěva zbytečná. Že stejně paní doktorka nazná, že o nic nejde a poš

Zdravím všechny! O tomhle zážitku jsem měla v plánu napsat již od chvíle kdy jsme s Mončou začaly tenhle blog. A jsem ráda, že konečně nastal čas, kdy jsem připravená se o celý tento příběh podělit. Mám v plánu psát na tohle téma (-můj celý pobyt na psychiatrii v Brně Bohunicích) hroznou spoustu věcí, zážitků, postřehů, atd. A přemýšlela jsem, jak se o to všechno s vámi podělit. Nakonec jsem dospěla k závěru, že to budu muset rozkouskovat na různá témata. (Nechci všechno mačkat do jednoho příspěvku.) A tak udělám jednak takovou sérii, kterou nazvu: Den na psychiatrii. V té vám popíšu postupně od začátku až do konce, jak můj pobyt probíhal, co se všechno událo, jak jsem se přitom cítila... To budou mé zážitky, a nejzajímavější momenty z mé hospitalizace. Potom zvlášť mám v plánu popsat, jak to tam vlastně funguje - jaký je režim, pravidla, co se tam dělá a děje... A pak ještě zvlášť, jestli narazím na nějaké téma, které by bylo zajímavé probrat do větší hloubky, tak to udělám. Do

Zdravím... Po dlouhé době jsem se zase vrátila ke psaní... Mrzí mě, že jsem tak dlouho nepsala, v poslední době to se mnou bylo tak nějak všelijaké a neměla jsem moc náladu na psaní, a abych pravdu řekla, bála jsem se psát. Proč? Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Ve zkratce jsem měla takový blok. Jak uběhl delší čas od vydání mého posledního článku, tak jsem to začala čím dál více odkládat, začala jsem si říkat, že stejně moje články stojí za nic, atd. No prostě můj "vnitřní kritik" zasáhl, a já se z toho jaksi nemohla vymotat. Tak jak se mi to nakonec podařilo? Včera jsem byla na návštěvě u Monči a musím říct, že to bylo to co jsem potřebovala, abych se ke psaní vrátila. Nevím jak to Monča dělá, ale vrací mi moji ztracenou chuť psát. No, to bylo jen tak na začátek... Abych objasnila mou nepřítomnost. Teď už se s klidným svědomím můžu vrhnout na dané téma. Takže nejdříve se podíváme na to konkrétní slovo. Pochází ze starořečtiny, ze slov [pais]= dítě a

Milí čtenáři, všechny vás zdravím. Před jistou dobou jsem zde na blogu publikovala dva, volně na sebe navazující články. ( Proč jsem skončila na psychiatrii? , Zážitky z brněnské psychiatrie ) Dnes bych se s vámi ráda podělila o článek třetí, který lze chápat jako pokračování textů předchozích. V příspěvku Zážitky z brněnské psychiatrie jsem popsala svůj zhruba 2 měsíční pobyt na dětském psychiatrickém oddělení v brněnských Bohunicích, to, jak se mi po podání antidepresiv odstartovala smíšená epizoda bipolární poruchy, jak se moje problémy projevovaly, jakým způsobem mi byly předepisovány léky či to, jak se ke mně chovali doktoři. Nakonec mě po dohodě s rodiči z nemocnice propustili, ve stavu naprosto neslučitelném s normálním fungováním. Ocitla jsem se doma, po neskutečně dlouhé době zase doma. Netuším, zda jsem byla ráda nebo ne. Na jednu stranu mě těšilo, že jsem se dostala pryč z oddělení, na kterém mě nikdo nebral vážně, kde se mi nesnažili pomoci… Na druhou stranu jsem

Milí čtenáři, všechny vás vítám na našem blogu. Dnešní článek berte jako volné pokračování článku předchozího ( Proč jsem skončila na psychiatrii? ), v němž jsem popsala postupný vývoj mého duševního stavu, až do bodu, kdy mě museli hospitalizovat na dětském psychiatrickém oddělení v brněnské fakultní nemocnici Bohunice . Dnes bych se s vámi ráda podělila o průběh mé hospitalizace, o to, co se dělo za dveřmi psychiatrie, o to, zda jsem byla spokojena… Do nemocnice jsem se dostala 9. 1. 2017 , ve stavu deprese doprovázené sebevražednými tendencemi. Živě si vybavuji, jak mě rodiče odvedli na oddělení. Tehdy mě zcela pohlcovala úzkost. Všechno se událo tak rychle. Ještě ten den, dopoledne, jsem šla do školy jako vždycky. Odtud mě vyzvedly rodiče, neboť jsem jim den předtím řekla, že už nevím, jak dál. Pak jsem se ocitla na krizovém centu a pak, najednou, na lůžkovém oddělení psychiatrie. Jako autista velmi špatně toleruju změny, zvlášť ty nečekané. Tohle byla přeci jen trochu mo

Milí čtenáři, po delší době přináším nový informativní článek, tentokrát zaměřený na proprioceptivní hypersenzitivitu, tedy jednu z  poruch zpracování smyslových vjemů . V našem konkrétním případě je pak postiženým smyslem právě smysl proprioceptivní. Co ono cize znějící slovo vlastně znamená? Jak jsme si vysvětlili v článku nazvaném Smysly , naše vnímání není omezeno pouze na zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Ve skutečnosti jsme vybaveni mnoha dalšími smyslovými orgány. Jedním z nich je pak právě smysl proprioceptivní, zkráceně propriocepce , někdy nazývaný též jako polohocit . Ten zodpovídá za vnímání polohy našeho těla a jeho částí v prostoru, aniž bychom ke zjištění, kde se nachází kupříkladu naše ruka, museli použít zrak. Osvětleme si celý tento koncept jednoduchým testem. Pokuste se dotknout palce na noze, aniž byste se na svou nohu dívali. S největší pravděpodobností vám tento snadný úkol nečinil žádný problém. Aniž byste na palec pohlédly, dokázali jste na něj sáhnout. Mus

Zdravím vás, milí čtenáři. Nastal čas podělit se s vámi o můj příběh. Jak možná víte z dřívějších článků zde na blogu, strávila jsem zhruba 5 týdnů na psychiatrickém oddělení v Praze v Motole. Z článku O nás snad také tušíte, že jsem předtím, zhruba 2 měsíce, pobývala na psychiatrii v Brně, konkrétně pak v Bohunicích, pokaždé na dětském oddělení. Jaký byl však přesný důvod mé hospitalizace? Proč jsem nemocnici vůbec potřebovala? Jistými psychickými problémy trpím nejspíš téměř od narození. Po nástupu na střední školu se však začal můj duševní stav výrazně zhoršovat. Těžko říct, čím se tak stalo. Možná šlo jen o přirozený a kontinuální vývoj věcí. Vše mohla způsobit také zvýšená zátěž, kterou střední škola, zvláště pak gymnázium, přináší. Pravdou je, že jsem se jakožto patologický perfekcionista, učila tak moc, až to nebylo zdravé. Kvůli učení jsem si taktéž zcela narušila spánkový rytmus. Nezřídka se stávalo, že jsem šla spát po druhé hodině ranní, protože jsem měla pocit, že lá

Milý čtenáři, po dlouhé době vás vítám u dalšího informativního článku, který se bude zaobírat jednou z  poruch zpracování smyslových vjemů , konkrétně pak vestibulární hyposenzitivitou . Nejdřív ze všeho si udělejme jasno v tom, co onen termín vestibulární vlastně znamená. V jednom z předchozích článků nazvaném Smysly jsme si vysvětlili, že máme ve skutečnosti 7 základních smyslů namísto pouhých 5. Jedním z těchto 7 je i vestibulární systém. Ten je umístěn v našem vnitřním uchu a zodpovídá za vnímání pohybu našeho těla, pozice hlavy, rovnováhy a postoje v gravitačním poli. Většině lidí nedělá žádný problém informace z vestibulárního systému zpracovat a správně vyhodnotit. Někteří z nás však mají v této oblasti jisté problémy. Pokud náš mozek nezpracovává vestibulární vjemy správně, nabízejí se v podstatě 2 možnosti. Buď trpíme vestibulární hypersenzitivitou , o které jsme si povídali v předešlém článku, nebo vestibulární hyposenzitivitou, na kterou se zaměříme dnes. Nejprve si p

Zdravím vás všechny, milí čtenáři. Jsem zpět. Po asi měsíc a půl trvající neaktivitě se znovu vracím na náš blog. Jak jste se již dozvěděli od mé dobré kamarádky a spoluautorky tohoto blogu Christýnky, strávila jsem posledních několik týdnů v  psychiatrické klinice , konkrétně pak v Praze v Motole . Zde se mi doktoři snažili pomoct se zvládáním mé nemoci. Dostala jsem diagnózu a léky, které by mi měly pomáhat udržovat náladu v normálu. Co se oné diagnózy týče, abych byla přesná, vlastně jsem ji tak úplně nedostala, o tom si však povíme později. Každopádně, nakonec jsem z nemocnice odešla na reverz , tedy proti vůli lékařů, přestože se mi doktoři skutečně snažili poskytnout to nejlepší, co uměli. O tom, proč jsem psychiatrii opustila předčasně, bych s vámi ráda mluvila v některém ze svých budoucích článků. Od teď budu opět přispívat na náš blog. Chystám se pokračovat v odborných, či spíše populárně naučných, textech o nejrůznějších duševních nemocech, poruchách či odchylkách. D

Jelikož jste neprojevily žádnou preferenci k daným tématům, půjdu prostě v pořadí, v kterém jsem to napsala. :) Takže, v mém článku, kde jsem psala o mé sebevraždě (Já sebevrah) jsem vám popsala docela do podrobností, jak to k tomu pomalu dospělo. No a teď bych vám ráda něco povyprávěla o tom, jak jsem si řekla o pomoc. Bylo to asi měsíc před tím, než jsem si naplánovala sebevraždu. Bylo mně absolutně mizerně, a v podstatě jsem už nedělala nic jiného, než že jsem se dívala na videa na Youtube, které hovořili o depresi, sebevraždě a vůbec o všech možných psychických nemocí. Jak jsem teď řekla, byly na všechny možné témata, ale v jednom se schodovaly. Všechny do jednoho neustále opakovaly, že pokud máme pocit, že trpíme nějakými podobnými symptomy, ať vyhledáme pomoc. Ať to někomu řekneme. Kamarádce, rodičům, někomu ve škole, tetě, strýcovi, sourozenci... Komukoli. Nejdřív jsem to ignorovala. Říkala jsem si, jak bych to mohla někomu říct? Vždyť ani nemám jistotu, že se mnou něco

Zdravím, jen bych vás chtěla upozornit, že u pár příspěvků máme zajímavé komentáře. Jestli máte zájem, najdete je například u těchto příspěvků: Já sebevrah ;  Čichová hypersenzitivita ; Vizuální hyposenzitivita ; Sebevražda ; Psychopat, pedofil... Jsou to zlí lidé? ; Diagnóza . A zároveň bych vás tímto chtěla povzbudit, abyste přispěli svými názory, postřehy, příběhy,... Vždyť k tomu je internet super - můžete svobodně a hlavně anonymně vyjádřit svůj názor. Moc děkujeme prvním odvážlivcům, moc to pro nás znamená! Jinak, co se týče minulého článku, ráda bych se od vás dozvěděla, jestli vás nějaké z těch navrhovaných témat zaujalo, a pokud ano, o které byste měli zájem jako první? Napište do komentářů nebo hlasujte na facebooku! :)

Poděkování Milí čtenáři, nejdříve bych vám chtěla poděkovat za to, že navštěvujete naši stránku a vůbec se zajímáte o téma psychických nemocí, poruch a odchylek. Ať je váš důvod jakýkoli, jsem přesvědčená, že čím více lidí se o těchto věcech dozví, a čím více se o tom bude mluvit, tím se to bude čím dál více považovat za "normální" nemoci či handicapy, a ne za něco divného, nepochopitelného nebo dokonce tajemného a mystického. Takže vám mockrát děkuji jménem celého našeho blogu! Oznámení Jako druhou věc bych vám chtěla s jistou lítostí oznámit, že Monča, spoluautorka a má kamarádka, která pro vás píše krásné lehce odborné příspěvky, je momentálně v psychiatrické klinice, kde se jí snaží pomoci s jejími zhoršujícími se symptomy její nemoci. Má tam jen krátkou omezenou dobu, kdy může používat přístroje a příliš krátkou na to, aby stihla psát články. Z toho důvodu teď nejspíš nebude moci nějakou dobu vydávat články. Moc jí přeji, aby se její stav zlepšil a aby mohla začí

Milí čtenáři, vítejte u nového článku o další z  poruch zpracování smyslových vjemů . V jednom z předchozích článků s názvem Smyly jsme si vysvětlili, že ve skutečnosti disponujeme 7 základními smysly namísto 5. Také jsme poukázali na jeden z nich, vestibulární systém . Ten se nachází ve vnitřním uchu a umožňuje nám vnímat pozici hlavy, rovnováhu a pohyb. Také díky němu dovedeme patřičně měnit pozici našeho těla v gravitačním poli. Pokud náš mozek nezpracovává informace z vestibulárního smyslu správně, můžeme trpět vestibulární hypersenzitivitou , poruchou, o které si budeme dnes společně povídat. Nejprve si představme základní symptomy, které ji charakterizují. Máme-li tuto odchylku, pak jsme jednoduše nadměrně citliví vůči výše zmíněnému pohybu , pocitu rovnováhy a pozici v gravitačním poli . To se následně projevuje mnoha příznaky. Často se můžeme cítit doslova přehlceni pohybem. Proto preferujeme klidné aktivity, pohybujeme se pomalu a s rozvahou a vyhýbáme se rizikům. Mů

Chuťová hyposenzitivita je jednou z forem poruchy zpracování smyslových vjemů . Způsobuje, že jsme nedostatečně citlivý vůči chutím. V našem mozku zkrátka a dobře dochází k chybnému vyhodnocení, roztřídění a zpracování informací z chuťových buněk. Právě na to pak navazuje množství problémů, s kterými se za chvíli společně seznámíme. Pojďme se tedy vrhnout do popisu příznaků, které tuto poruchu doprovázejí. Hlavním příznakem jako takovým je zkrátka fakt, že jsme málo citliví vůči chuťovým stimulům . Proto nás neustále pronásleduje pocit, že jsou všechny chutě příliš nevýrazné. Volíme-li si jídlo, pak obvykle vybíráme takové, které má velmi ostrou chuť, je tedy velice slané, kyselé, sladké nebo hořké. Také máme neustále tendenci si donekonečna kořenit či přisolovat potravu. Většinou jsme schopni sníst úplně všechno. Nemáme jídla, která by nám vyloženě nechutnali, nebo jich je jen velmi omezený počet. Taktéž se nám obvykle nedělá z žádných potravin špatně. Pouze cítíme potřebu p

Všechny vás vítám u nového článku! Dnes si společně přestavíme další poruchu zpracování smyslových vjemů , chuťovou hypersenzitivitu . Jedná se zkrátka a dobře o takovou odchylku, kdy jsme nadměrně citlivý vůči chuťovým vjemům. Náš mozek potom zpracovává signály vyslané z chuťových buněk v našich ústech jiným způsobem, než je tomu u běžné populace. Díky tomu vyhodnotíme normální chuťový podnět jako velmi výrazný a důležitý. Pojďme se společně podívat na hlavní symptomy této poruchy, abychom si v celé věci udělali jasno. Nejdříve ze všeho je třeba zdůraznit, že jsme jednoduše přecitlivělí vůči chuti . Z toho pak vyplývají následující příznaky. Často jsme velmi vybíraví v jídle, protože nesneseme silné hořké, slané, sladké nebo kyselé chuťové vjemy. Naopak preferujeme jídla s neutrální (nebo téměř neutrální) chutí. Stejně tak je tomu u nejrůznějších nápojů.  Můžeme odmítat olíznout poštovní známku nebo obálku, protože nám vadí chuťový vjem, který poskytují. Také nám může být vý