Diagnóza

Milí čtenáři, vítám vás u dalšího článku. Tentokrát se budeme bavit o diagnózách a diagnostickém procesu tak, jak probíhá v současné době. Jak se diagnostikují duševní problémy? Je diagnóza vůbec důležitá? Jak se navzájem liší diagnostická kritéria v jednotlivých státech? Jaké manuály pro určování duševních chorob vůbec máme?

Začněme tedy od začátku. Jak už jsem zmínila v minulém článku, neexistuje žádný krevní či genetický test, který by nám řekl, jakou poruchou vlastně disponujeme. Proto se jako jediné možnosti pro získání diagnózy nabízí pozorování symptomů, rozebírání problémů s psychology či psychiatry, vyplňování testů… Tato situace je poměrně nešťastná, neboť existuje značně vysoká šance, že nám bude na první pokus, a možná i na dalších 5 pokusů, udělena špatná diagnóza.

Přesto všechno silně věřím, že ona diagnostika nese nesmírně důležitou roly. Přitom vlastně ani tolik nesejde na tom, zda je jedná o sebe-diagnózu nebo o diagnózu klinickou. Proč si to myslím? Stavím na faktu, že všichni potřebujeme někam patřit a diagnóza, ať už je jakákoli, nám umožňuje zapadnout mezi určitou skupinu lidí, kteří se potýkají se stejnou nemocí nebo poruchou. Pokud jsme diagnostikováni kupříkladu s ADHD, autismem nebo snad bipolární poruchou, můžeme si být náhle jisti, že ve svém prožívání rozhodně nejsme sami a že světem vlastně potuluje spousta lidí se stejnou odchylkou, lidí kteří narážejí na stejné, nebo minimálně podobné, překážky, jako my. Ba co víc, diagnóza nám může dodat pocit, že nejsme špatní nebo divní, ale zkrátka a dobře jiní, neurodiverzní. Toto si uvědomíme, zvláště když se hlouběji seznámíme s paradigmatem neurodiverzity.

Když jsem byla 2. listopadu 2016 diagnostikována s autismem, neskutečně se mi ulevilo. Konečně jsem přestala donekonečna přemýšlet o tom, zda jsem či nejsem autista, protože…Měla jsem zkrátka papír. Samozřejmě existuje spousta lidí, kteří nechtějí ani nepotřebují žádný druh diagnózy a to je v naprostém pořádku. Vše má své klady i zápory. Dovedu si představit množství důvodů, proč se do diagnostikování, zvláště pak oficielního, mnozí lidé zrovna nehrnou. Tito se mohou bát reakce svého okolí, toho, jak jejich diagnózu přijmou v práci…Někoho může děsit už jen proces diagnózy samotný. Pro mě byl právě onen proces velmi nepříjemný, ale úleva, která s obdrženou diagnózou nastala, za to rozhodně stála. Nicméně, pokud jste přesvědčeni o tom, že by stres a problémy s diagnózou spojené převyšovaly následnou úlevu a dobrý pocit, pak nenechte nikoho, aby vás do diagnostiky tlačil!

Někteří lidé zkrátka chtějí diagnózu, jiní ne. A tak je to správné. Přesto se však chystám zmínit ještě několik pozitiv, které může diagnostika duševní poruchy přinést. Například potkám člověka, který mi řekne, že nevypadám jako autista. Můžu tedy jít a ukázat mu svůj papír s doktorským razítkem. Pak takovým, jako je on, dojdou slova. Lidé kolem nám lépe rozumějí a více nás akceptují, když ví, že disponujeme určitou duševní nemocí, poruchou či odchylkou. Vezměme si případ dítěte s ADHD. Pokud bude diagnostikováno, počet lidí, kteří jej budou považovat za rozmazleného spratka, se značně zredukuje. Je docela smutné, že my, jako společnost, dáváme větší váhu jakémusi papíru než osobnímu subjektivnímu prožívání daného člověka… Každopádně, dokud se na tomto faktu něco významného nezmění, bude hrát diagnóza, zvláště pak ta profesionální, stále významnou roly.

Celá situace se ještě komplikuje, uvědomíme-li si, že se duševní nemoci neurčují pouze podle jednoho manuálu, nýbrž podle dvou. Prvním z nich je DSM (Diagnostic and Statistical Manual for Mental Diseases), druhým pak ICD ( International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems). DSM vytváří Americká psychiatrická asociace a je oficielně užíváno v USA. Zde, v Evropě, se naopak držíme manuálu ICD 10, kdy ona desítka značí, že se jedná o 10 revizi.

Osobně si myslím, že DSM, které je aktuálně od roku 2013 v páté revizi, poskytuje lepší informace, co se duševních poruch týče. Na tomto webu se chystám publikovat krátké stručné články s jednoduchými popisy nejrůznějších odchylek, nemocí a variací. DSM mi potom bude jakousi příručkou, jíž se budu držet. Někdy zmíním, jaký je rozdíl v diagnostických kritériích mezi ICD a DSM, pokud bude tak velký, že ho vyhodnotím jako vhodný za zmínku.

Už teď se můžete těšit na moje články o duševních problémech!

Máte nějaké otázky? Chtěli byste s námi sdílet vlastní zážitky a zkušenosti? Neváhejte a napište nám do komentářů! Jsme tu opět jen a jen pro vás!