Barva uvnitř

Milý čtenáři, kalendář ukazuje 21. 2. 2018 . Je tomu již celý týden, co se nacházím v psychiatrické nemocnici a výzkumném centru nazývaném Národní ústav duševního zdraví , zkráceně jen NUDZ . Počáteční nadšení, které jsem popisovala v předchozím díle ze série článků o své hospitalizaci, opadlo a já kolem sebe, ostatně jako obvykle, začínám vidět chyby. Nejspíš jsem jimi posedlá, shledávám je na všem a na každém, bez výjimky, pořád… Doktoři mi první den připadali naprosto skvělí. Teď začínám trochu pochybovat, zvláště o tom svém. Nerada bych však vynášela ukvapené soudy a dělala předčasné závěry, s hodnocením proto počkám až do posledního dne. Sestřičky musím naopak vychválit již nyní. Už od počátku se mi zdály úžasné a svoje stanovisko nemohu než potvrdit. Nenarazila jsem tu na jedinou protivnou sestru. Všechny se hezky smějí a dovedou s člověkem krásně pomluvit, dodat naděje a odvahy. Velice si jich vážím. Jsou to opravdu osoby na svém místě. Vše se začalo ubírat trochu ji

Ležela jsem v posteli. Ležela jsem v posteli a vnímala všechno kolem mě. Zvláštní, slabounce nakyslý pach věcí okolo, rovnou tvrdou postel - tvrdší než na jakou jsem byla zvyklá, tmu všude okolo mne, kromě malého okénka ve dveřích, které vedlo na chodbu, vyschlá ústa, oddychování z vedlejší postele a svůj vlastní dech a tlukot srdce. Přimkla jsem se víc ke svému plyšovému medvídkovi, který, jako jediný v mém okolí, mi připomínal domov. Myšlenky mi vířily. Jedna za druhou, furt dokola nepřestávají,nemůžu mysletale furt myslím tak rychle že nestíhám všechno vnímat a zkoumat! Rychle jsem se posadila. Už jsem to nemohla snést. Musela jsem něco dělat nebo se hrozilo, že se zblázním. Vstala jsem a co nejtišeji jsem vyšla na chodbu. Tam seděla dívka, která si četla knížku na pohovce - měla rozsvícené světlo. Podivila jsem se, jak je možné, že si má dovoleno číst. Za normálních okolností bych se k ní přidala. Ovšem na sbližování jsem opravdu náladu neměla. Podí

Zdravím všechny po mé dlouuuuhé nepřítomnosti (ať už jste si jí všimli nebo ne 😁). Rozhodla jsem se, že se nějaký čas budu věnovat pouze mé maličkosti, abych se dala trochu do kupy. Takže jsem posledního půlroku dělala hromadu různých věcí - pracovala do školy víc než obvykle (na mých známkách se to vůbec neprojevilo ;-;), řekla jsem si, že budu aktivně vyhledávat vztah (jsem furt forever meloun), zařídila jsem si brigádu (kterou jsem následně zrušila), a stala jsem se více sociálně aktivní (chvíli jsem byla až závislák na facebooku). Takže jak vidíte, udělala jsem spoustu změn ve svém životě, pro to, abych žila šťastnější život. A i přesto že jsem zoufale selhala ve veškerém svém snažení... se cítím být šťastnější (občas...😜). A tak, po dlouhé době jsem zase zpět a ráda bych opět pokračovala ve psaní článků. Nečekejte teda nic pravidelného (to není má silná stránka), ale určitě něco napíšu. Snad. Už. Brzy. Tak prozatím au revoire!

Je středa, středa 14. února 2018 . Na psychiatrii jsem byla hospitalizována již dvakrát a teď je tomu po třetí. Sedím na pokoji, koukám do počítače, mám potřebu psát. Jsem nadšená, ať to zní sebedivněji, opravdu mnou otřásají vlny nadšení. Nikdy bych nevěřila, že může být psychiatrická nemocnice tak skvělá, personál tak milý, doktoři tak lidští. Nacházím se na 2. oddělení , tedy na oddělení zaměřeném na poruchy nálad, v  Národním ústavu duševního zdraví , zkráceně jen v NUDZ . Nejedná se o klasickou nemocnici, v této budově vévodící obci Klecany kousíček za Prahou se snoubí výzkumné centrum s lůžkovými odděleními pro nemocné lidi. Výzkum zaměřený na všemožné oblasti psychiatrie zde pak reálně probíhá a mnozí pacienti se do něho zapojují. Já bohužel ve výzkumném programu figurovat nemůžu, ač bych docela ráda, nesplňuji totiž požadavky. Byla jsem přijata pro smíšenou epizodu bipolární poruchy , nemoc charakterizovanou enormními výkyvy nálad od deprese až po takzvanou mánii, stav

Jako dítě jsem kreslívala, tužkou, někdy pastelkami. Čas od času jsem se pak pustila do malby za pomoci barev a štětce. Lidé, kteří moje obrázky viděli, mi stále opakovali, jak jsem talentovaná, jaký mám dar. Nikdy jsem jim příliš nevěřila. Vlastně do teď příliš nevěřím. Díky svému vyhrocenému perfekcionismu jsem na svých dílech nikdy nepřestávala nacházet chyby, malé i větší, obvykle bezvýznamné, v mých očích však fatální. Ve 13 letech jsem s výtvarným uměním začala pomalu přestávat. Dostala jsem totiž OCD, obsedantně kompulzivní poruchu, duševní onemocnění, jež zcela pohřbilo moji radost z kresby. Co že je to vlastně za nemoc? Lidé, kteří jí trpí, bojují s jistým konkrétním, mnohdy iracionálním strachem a vtíravými myšlenkami, jež bývají obvykle doprovázeny činy. Jeden se například obává, že jeho dům vykradou zloději, neujistí-li se, že zamkl venkovní vrata. Nutkavé myšlenky mu pak šeptají do ucha: „Podívej se, zda je opravdu zamčeno. Už jsi to provedl? Tak se koukni znovu. Co k

Milí čtenáři, série článků zaměřených na poruchy zpracování smyslových vjemů je u konce. Tedy, skoro u konce. Zbývá už jen třešnička na dortu, bonus , který vám přináším právě teď. Vytvořila jsem něco jako kvíz či dotazníček. Můžete si jej otevřít, vytiskou nebo stáhnou do počítače a následně v klidu vypracovat. S jeho pomocí se možná dozvíte, jakými typy naší senzorické poruchy disponujete. Podrobné instrukce k vyplňování tvoří součást kvízu. Testík sem vkládám ve dvou verzích, ve Wordu , to pro případ, že byste rádi dopisovali přímo do něj, na vašem počítači, a v  PDF . Vyberte si formu, která je vám milejší. Ještě mi zbývá poznámka na závěr. Dotazník je psán v první osobě, dotazuje se na stav vyplňujícího. V každém případě ho však můžete vyplnit i za někoho jiného, za vám blízkého člověka, vaše dítě… Pouze si představte, jako by se mluvilo o něm. Snad si kvíz užijete! Verze ve Wordu:  https://drive.google.com/file/d/1Tljqtm3yYM59dM1MmNAkZ-MLRui-GGAX/view?usp=sha

Sedím na posteli, přes sebe mám přehozenou hnědou deku s rukávy, které z ní dělají jakéhosi hybrida mezi klasickou pokrývkou a županem. Opírám se o polštář ve tvaru buclatého měkkého sytě červeného srdíčka, na nohou mě leží moje drahá kočičí kamarádka, o kousek níž, na peřině, si pak klidně spí moje druhá kočička, Thea. Skoro bych opomenula fakt, že mě kromě zmiňované deky zakrývá také tlustá duchna potažená  světlezeleným povlečením zdobeným velkými bílými květinami. Snad jsou to kopretiny. Na klíně mi pak dřepí počítač, do kterého právě píši. Je mi teplo, přímo horko. Moc to neřeším, nepřemýšlím nad tím. Hlavou mi létají myšlenky na zhola jiné věci. A že jich je. Můj mozek je jako dálnice plná aut. Míjejí se, aniž by si všímala sebe navzájem, uhání obrovskou rychlostí napříč krajinou. Moje myšlenky jsou docela jako ta auta. Řítí se rychle jako blesk někde tam v mé hlavě, jsou zběsilé, až prudké, jedna překřikuje druhou. Kdyby měly myšlenky barvu, pak by celá moje mysl zářila v o

Milý čtenáři, všechny vás zdravím. Pokud čtete naše příspěvky už nějaký ten pátek, víte, že jsem se v mnoha článcích zaměřovala na takzvané poruchy zpracování smyslových vjemů . Minulým článkem jsem pak chtěla onu sérii zakončit. Díky vám, přesněji díky diskuzi s některými z vás na Facebooku, jsem si ovšem uvědomila, že máme, jakožto lidé, ještě jeden, velice zajímavý smysl, který může být onou poruchou taktéž postižen a který by bylo škoda nezmínit. Jedná se o vnímání času, takzvanou chronocepci . Naše schopnost registrovat, jaká doba uběhla nebo chápat pojmy, jako je budoucnost, přítomnost či minulost by se totiž podle mnoha odborníků dala zařadit mezi lidské smysly. Když se trochu zamyslíme, dojdeme k závěru, že se jedná o vcelku logickou věc. Čas přece taky musíme nějak vnímat, "cítit", podobně jako registrujeme vůni pomocí čichu nebo světlo pomocí zraku. Co se však stane, posuzuje-li náš mozek čas a časové intervaly atypicky? Naskýtají se vesměs 2 možnosti. Poj