Poruchy osobnosti v kostce

Každý z nás má jistou osobnost, jakýsi ustálený vzorec chování, cítění a myšlení, který se s časem příliš nemění. Základních osobnostních charakteristik druhých lidí si obvykle povšimneme velmi brzy, hned, co je alespoň částečně poznáme. Pro názornost si uveďme příklad. Záhy poté, co se seznámíme s novou kolegyní v práci, tušíme, jaká asi bude, vidíme, že je extrovertní, milá, kamarádská, ráda všem za každé situace pomůže, nemá problém se spoluprácí a snadno se ztotožní s názory autorit.

Naše osobnost z nás dělá to, kým jsme. Díky ní jsme jedineční, jasně odlišitelní od ostatních lidí. Většinou však spadáme do jakéhosi pomyslného osobnostního rámce, do určité normy. V jistých směrech jsme si zkrátka velmi podobní, nepřekračujeme některé hranice, naše osobnostní rysy nemají tendenci zacházet do přílišných extrémů. Občas však narazíme na někoho, kdo se svým chováním, myšlením i vnímáním okolního světa zřetelně vymyká. Pokud tomuto člověku jeho odlišnost způsobuje výrazné potíže, pak jsme možná právě potkali osobu s poruchou osobnosti.

Definice poruchy osobnosti

Poruchou osobnosti míníme hluboce zakořeněný způsob chování, myšlení, cítění a vnímání, který není v souladu se zavedenými sociokulturními normami dané společnosti. Svému nositeli porucha přináší výrazné potíže v mezilidských vztazích, ve škole nebo v práci, popřípadě představuje zdroj utrpení sama o sobě. Patologické osobnostní rysy musejí mít navíc trvalý charakter. Patrné bývají obvykle od doby dospívání, někdy dokonce mnohem dříve. Oficielně však poruchy osobnosti diagnostikujeme od 18 let.

Rozdělení poruch osobnosti

Abychom si dovedli lépe představit, co se pod pojmem porucha osobnosti vlastně ukrývá, uvedeme si její konkrétní typy. Ty se podle DSM, tedy americké klasifikace, duševních poruch, dělí na základě jistých podobných rysů do 3 kategorií, takzvaných klastrů. Evropská klasifikace poruchy osobnosti dále nerozděluje. Pro větší přehlednost se však přikloním k americké variantě a jednotlivé kategorie zmíním. V následující části textu vždy uvedu název klastru a následně vypíši veškeré poruchy osobnosti, které pod něj spadají. Každou z nich pak krátce charakterizuji. Vytvoříme si tak jistý ucelený přehled všech osobnostních poruch.

Klastr A – poruchy charakterizované podivným, excentrickým chováním

Paranoidní porucha osobnosti – Pro poruchu je typická podezíravost a nedůvěra vůči druhým lidem. Jejich motivy jsou vnímány jako nepřátelské, namířené proti osobě, která poruchou trpí.

Schizoidní porucha osobnosti – Znakem této poruchy je pouze malý, nebo snad žádný zájem o navazování mezilidských vztahů a omezený projev emocí.

Schizotypní porucha osobnosti – Porucha se projevuje vztahovačností, excentričností, neobvyklým myšlením, chováním i vystupováním. V blízkosti dalších lidí cítí člověk s touto odchylkou silnou úzkost, která pramení převážně z pocitu, že mu druzí nechtějí nic než ublížit nebo ho využít. Typickým znakem poruchy je tzv. magické myšlení, které se projevuje například přesvědčením, že dotyčný dovede vykládat budoucnost, komunikovat s neviditelnými bytostmi, všedním věcem může přiřazovat speciální význam…

Klastr B – poruchy charakterizované dramatičností, přehnanou emocionalitou nebo nevyrovnaností

Antisociální (disociální) porucha osobnosti – Porucha se vyznačuje nedostatkem afektivní empatie, kdy člověk rozumí pocitům druhé osoby, ale dotýkají se ho pouze minimálně nebo vůbec. Snížená míra empatie spolu s impulzivitou, chronickou nudou, sklonům k agresivitě a nedostatkem pocitu viny vede v mnoha případech ke kriminálnímu jednání, ubližování nebo týrání jiných lidí.

Emočně nestabilní porucha osobnosti – Poruchu lze charakterizovat impulzivitou a výrazným kolísáním nálad.

• Impulzivní typ – Za hlavní znaky můžeme považovat výrazným problém v regulování vlastního chování. To se řídí převážně momentálními impulzy.
• Hraniční typ – K emoční nestabilitě a impulzivitě se přidává silný strach z opuštění, chronické pocity vnitřní prázdnoty a prudce se měnící pohled na sebe samého, stejně tak jako na druhé. Ti můžou být v jeden moment vnímáni jako téměř ideální, v moment druhý je může dotyčný nenávidět.

Histriónská porucha osobnosti – Porucha se projevuje výraznou touhou po pozornosti. Z té pak vychází zveličování vlastních emocí, sklony k dramatičnosti nebo přehánění.

Narcistická porucha osobnosti – Klíčovým příznakem této poruchy bývá nadměrná sebestřednou, pocit vlastní důležitosti a výjimečnosti, touha po obdivu a nedostatek empatie.

Klastr C – poruchy charakterizované úzkostlivostí a bojácností

Vyhýbavá (anxiózní) porucha osobnosti – Porucha se manifestuje nízkým sebevědomím, pocity méněcennosti, přecitlivostí vůči kritice a z toho pramenící zdrženlivosti ve společnosti.

Závislá porucha osobnosti – Lidé s touto poruchou cítí naléhavou potřebu, aby se o ně někdo staral. Stejně tak se obávají opuštění nebo i dočasného odloučení od těch, kteří jsou pro ně v životě důležití a na nichž lpí. Trpí pocitem, že nejsou schopni samostatného života bez pomoci druhých. Z těchto i dalších důvodů se uchylují k submisivitě.

Obsedantně-kompulzivní (anakastická) porucha osobnosti – Porucha se vyznačuje patologickým perfekcionismem, lpěním na zaběhlých rituálech a rutinách, potřebou organizování, plánování, kontroly. 

Právě jsme si vyjmenovali a stručně popsali všechny poruchy osobnosti, které jsou uvedeny buď v americké, nebo evropské klasifikaci duševních poruch. Kromě nich existují další, které si své místo v diagnostických manuálech nenašly. Patří mezi ně například pasivně-agresivní nebo depresivní porucha osobnosti. Dále by bylo dobré zmínit takzvanou smíšenou poruchu osobnosti, která se diagnostikuje, pokud člověk vykazuje znaky více poruch osobnosti dohromady, nikdy však nesplňuje všechna potřebná kritéria, aby mu mohl být diagnostikován konkrétní typ.

Pár slov závěrem

Máme tu stručný přehled osobnostních poruch. V příštích týdnech a měsících se budu k jednotlivým podtypům postupně vracet, podrobně je popíši, vysvětlím, jak se přesně projevují, jak je poznat na sobě či svých blízkých, jak s nimi pracovat, jak se s nimi naučit žít. Můžete se tedy těšit na série dalších, navazujících článků.

Na závěr bych pak ráda dodala jediné. Lidé s poruchou osobnosti jsou často vnímáni jako podivní, přehnaně bojácní, upjatí, někdy dokonce nesnesitelní nebo zlí. Rozhodně si je však automaticky nespojujme se špatným chováním. Mnozí z nich jsou ve skutečnosti velice srdeční, laskaví, obětaví, zajímaví, skvělí svým vlastním, jedinečným způsobem. Mohou oplývat a také oplývají kopou dobrých vlastností, vnitřní krásou.

I v případech, kdy se člověk s poruchou osobnosti nechová tak, jak bychom si přáli, ho automaticky neodsuzujme nebo nezavrhujme. Všichni jsme přece nějací. Myslím, že by se měl každý pokoušet chovat co nejlépe a lidem kolem pokud možno neubližovat, hluboce zakořeněné vzorce jednání lze ovšem ovlivnit velice těžko. Neomlouvejme činy, které způsobují škodu a utrpení, snažme se však pochopit, spíše než ukvapeně soudit. Věřím, že se na této Zemi najde místo pro každého, ne proto, jaký je, ale právě proto, že je.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _  _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _  _ _ _ _ _ _ _ _ 

Zdroje: 

RABOCH, Jiří, Michal HRDLIČKA, Pavel MOHR, Pavel PAVLOVSKÝ a Radek PTÁČEK, ed. DSM-5®: diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Praha: Hogrefe - Testcentrum, 2015. ISBN 978-80-86471-52-5.

https://psychcentral.com/disorders/dependent-personality-disorder/symptoms/

https://www.verywellmind.com/personality-disorder-1067103

https://courses.lumenlearning.com/abnormalpsychology/chapter/depressive-personality-disorder/